První rozhovor byl zaznamenán v průběhu Rodičovské kavárny na Zahradní slavnosti po ohlášení posunu ředitelky MŠ do ZŠ KOMETKA s maminkou jednoho z nově nastupujících dětí do 1. třídy:
Jsme nadšení, že je možné plynule navázat na vzdělávací program, kterým naše děti procházely v rámci radostného školkového života. Že neztrácíme lidi kolem sebe, do kterých jsme vložili důvěru. Lidi, z jejichž kvalit bylo po celou dobu znát, že opravdu pracují s dětmi s vědomím toho, že jsou to nejcennější, co máme.
Jak se vlastně zrodila myšlenka založit sportovní ZŠ?
S počátky školy je svázáno několik jmen. Jsem to já, moje dcera Vendy a inspirující rodiče. Skvělý školkový rodičovský tým, který toužil po možnosti pokračování svých dětí, navštěvující sportovní školu mateřskou, stejným stylem i ve škole základní. Jejich děti to bohužel už ale nestihly.
Bylo to složité?
Hledat novou cestu je hodně citlivý proces. Stojí to nejen inspiraci, ale především hodně práce, znalostí a odvahy. Je nutné nezapomenout na to, že se pohybujete v hluboce zakořeněných pravidlech způsobu života včetně vzdělávání. Ten sice vše ovlivňuje, ale přesto umožňuje řadu změn. Se vším dobrým i zlým, co to přináší. Bohužel aniž bychom si to dostatečně uvědomili, v začátku se ukázalo, že právě toto nám v úvodních dvou letech zlomilo vaz. Ač všichni zúčastnění dělali vše nejlíp, jak dokázali.
Jak se to tak stane?
Já, která jsem nejtrpělivěji vyšlapávala administrativní cestu, jsem současně plnila roli ředitelky sportovní mateřské školy, která zažívala zářivá léta a stále v sobě skrývala velký potenciál. Investovala jsem do ní za ta léta celé své srdce a stanovila si hranici, kam až chci nebo můžu v rámci péče o školu zajít. Pro fázi jejího zřizování byla jmenována ředitelkou Vendy. Měla požadované vzdělání, jako bývalá vrcholová sportovkyně také pedagogicko-sportovní předpoklady a ideální vizi. Současně ale stála v roli mámy dvouletých dvojčat a péče o ně ji zaměstnávala natolik, že jsme od začátku počítali s variantou najít do této role stejně smýšlející a nadšenou duši.
…Když ale dva říkají totéž, není to vždycky totéž…
Udělali jsme pro to maximum. V úplném začátku si po této stránce opravdu vše sedlo. Dětí vstupovalo do prvního ročníku sice jen 7, ale atmosféra byla nadšená. Postupem času bylo ale silně znát, že cesta jejího vedení se výrazně odklání od slibovaného ideálu. Základem byl nejspíš nedostatek financí. Nejen k ocenění pedagogů, jejichž kvality stojí v soukromé škole na míře péče o děti v podstatně vyšších rozměrech, než ve škole státní. Odrazil se zde nedostatek financí také na pronájmy sportovišť, akcí pro děti a nepochybně také roční posun možnosti užívání nové tělocvičny, jejíž výstavba byla majitelem pronajímaných prostor stále odsouvána.
Byl tedy zažehnut plamínek…
Ano. Naštěstí ho ale zřizovatel přes všechnu únavu z jejího složitého chodu nenechal zhasnout a nabídl mi ji k převzetí. Nejen do péče, ale dostala jsem šanci ji koupit a stát se její majitelkou. Je už skoro pozdě, protože se ve školství pohybuji více, než 35 let, ale moje 4 děti už tak výraznou rodičovskou péči nepotřebují a já se za ty roky na ní stala závislou. Udělám všechno pro to, aby zářila stejně intenzívně, jako stejnojmenná školka, v jejímž čele jsem dosud stála.